Josef Šnejdárek - nepovšimnutý generál 3.

Jsem rváč a voják a miluji boj. Čtyři roky kadetky. Dobré. Šestnáct let Afriky. Krásné. Čtyři roky světová. Samozřejmé. Nejkrásnější: bránit v čele armády svou vlast. Se zbraní v ruce přivtělit republice, nač měla právo.

Josef Šnejdárek

Hneď po svojom vzniku si musela prvá republika svoje územie hájiť silou. Poliaci si totiž zabrali časť Tešínska. Šnejdárek dostal za trest (alebo odmenu) na povel legionárov, dobrovoľníkov a aj nejaké jednotky pravidelnej čs. armády (dokopy cca 4000 mužov) a rozkaz vytlačiť Poliakov naspäť. Vzniklo z toho diplomatické a neskôr aj vojenské oné zvané sedemdňová vojna.

Šnejdárek to najskôr skúsil vyriešiť cez vojnovú lesť. Zobral svoje francúzske papiere, anglického, francúzskeho, talianskeho a amerického dôstojníka, sebavedomo napochodovali k veliteľovi poľských jednotiek generálovi Latiníkovi v Tešíne a oznámil mu, že sa má stiahnuť. Malo to vyzerať, že koná z poverenia Trojdohody. Lenže Latiník bol chlap na svojom mieste a povedal, "O, kurwa!!!" A za odchádzajúcim Šnejdárkom poslal, len tak pre istotu, pár áut s guľometmi.

Keďže to nešlo po dobrom, čs. armáda začala Poliakov vytláčať. Napriek tomu, že prítomné jednotky boli zmesou zle vyzbrojených ľudí, proti Poliakom to stačilo a vyhrávali. Takmer bez boja získali Tešín, donútili Poliakov ustúpiť za Vislu. Treba však priznať, že síce sa Poliaci snažili, čo to dalo, ale nemali šancu. V tej dobe totiž bojovali o východné hranice s o trocha väčším nepriateľom, takže im nezostávalo dosť zdrojov a ľudí na boj proti "zanedbateľnému" Československu. Asi nikdy inokedy v histórií nezažila čs. armáda ten pocit, že je početne silnejšia ako nepriateľ a ten pred ňou ~~bezhlavo uteká~~ takticky ustupuje.

S hladkým Šnejdárkovým postupom sa niesla aj jeho značná neobľuba medzi Poliakmi, volali ho Waligura (rozprávková postava žerúca deti). Šnejdárek mal napríklad byť zodpovedný za to, že jednému poľskému dôstojníkovi boli vypichnuté oči. Aby šíreniu takýchto rečí zastavil, vykopal mŕtvolu, dal jsem mrtvého důstojníka dopravit na linii mezi oběma vojsky. Zavolal jsem polské důstojníky. Tam – rakev otevřít, spočítat oči, zjistit, že tělo je neporušené a pietně uložené. – Řeči ztichly. Napriek tomu ho pre istotu na trhoch v Nowom Targu nespomínajte, pretože aj dnes leží v žalúdku mnohým poľským ~~idiotom~~ nacionalistom. "Ten Snejdarek to morderca i prymityw! Jaki naród tacy generałowie" Youtube 2016.

Francúzi ako hlavná mocnosť Dohody (fuj, ani mi to cez klávesnicu nejde), sa na nezhody medzi štátmi v ich "sfére vplyvu" nepozerali nadšene a o to viac boli posraní z toho, že Šnejdárek mal francúzske občianstvo a stále bol oficiálne dôstojník francúzskej armády. Od pocitu, že začali inváziu v európskej krajine, si od dôb Napoleona odvykli. Preto bolo uzatvorené prímerie a ustanovená medzinárodná komisia (Jen žádné komise. Také jsem posílal komise, ale jen když se mělo něco zabít. Komise je pohřební ústav pro nápady.) Šnejdárek dostal rozkaz zastaviť postup. V zmysle svojho sebavedomia naň odpovedal telegramom, že ak by mu dali ešte 2 týždne, tak ho rozkaz zastihne tesne pred Varšavu. Nudu cez prímerie si krátil aspoň trollovaním svojho náprotivku, Latiníka, ktorý sa na jednaní sťažoval, že mu troška preriedili šatník.

Generál Latiník

Možná, že mluvil pravdu. Já jsem totiž přepadl Těšín v noci a není vyloučeno, že moji hoši si trochu pomohli z garderoby generála Latiníka. Pamatuji se, že v den dobytí Těšína se u oběda vyprávělo, že v Těšíně dva vojáci běhají s generálskými lampasy.

Ale vraťme se k našemu čaji. Latiník ještě pokračoval: „Nevím však, mohu-li opustit byť i nakrátko své místo. S tím chlapem naproti (tím mínil zdvořile mne) člověk nikdy neví.“

Vmísil jsem se do hovoru a táži se generála: „Pane generále, jak dlouho potřebujete, abyste si dal dělat novou uniformu?“

„Dva dny,“ zní odpověď.

„Pane generále, dávám vám čtyři dny času, protože já bych chtěl letět do Paříže navštívit svou paní.“

I vzal jsem kartonek, na kterém bylo natištěno menu, a na jeho čistou stránku jsem napsal: „Plukovník-divisionář Šnejdárek, velitel československého vojska, se zavazuje, že po čtyři dny nepodnikne žádný útok na polské vojsko, aby se generál Latiník mohl odebrat do Krakova za účelem obnovení své garderoby.“

Aby mi nemohl nikdo vyčítat porušení nějakých diplomatických pravidel (čert nespí), dal jsem tento akt podepsat všemi přítomnými členy mezinárodní komise. Mohl jsem lehce slíbit, že nebudu útočit, jelikož mi byl od prvního února naší vládou každý útok na Poláky zakázán.

Hovoril som, že budem Šnejdárkovi veriť a nebudem si jeho tvrdenia veľmi overovať. Ale na FB na mňa náhodou vyskočila bakalárka, ktorá sa zaoberala práve sedemdňovou vojnou a bola v nej odcitovaná táto príhoda, ako ju opísal člen komisie, anglický kapitán James Alexander Roy. Šnejdárkova verzia je zábavnejšia.

Při jisté příležitosti jsme oba velitele pozvali k obědu - kontrast mezi nimi bylo nebývale zajímavé pozorovat. Oba spolu srdečně žertovali a zjevně spolu vycházeli tak dobře, jak jen to bylo možné.

„Plukovníku,“ promluvil generál Latinik německy, „musím vás požádat o laskavost.“

„A to, generále?“

„Abyste mi dal možnost na pět dní odjet. Potřebuji si v Krakově sehnat novou uniformu, neboť při Vaší poslední návštěvě zde jsem odcházel v takovém spěchu, že jsem zde musel celou svou garderobu zanechat a mám tak jen uniformu, ve které zde jsem.“

Šnejdárek se narážce na svůj nedávný úspěch srdečně zasmál.

„Rozhodně, generále,“ odpověděl, „ovšem za stejných podmínek - že umožníte na pět dní odjet i Vy mně, abych mohl navštívit svou ženu v Paříži.“

„A mezitím, plukovníku, a votre sante.“

„A votre sante,“ přitakal plukovník, zvedaje ve stejnou chvíli svou sklenici.

Čs. legionári z Francúzska na Tešínsku

Komisia nakoniec vyriešila nezhody jednou čiarou na mape, ktorou určila nové hranice (ani dnes komisie neriešia praktické dôsledky svojich rozhodnutí, čiara išla krížom cez dedinu, takže jeden dom bol zrazu v Poľsku a sused v Československu). Riešeniu predchádzal aj rozkol čs. vládnych predstaviteľov, Masaryk chcel, aby jednotky postupovali vpred do poslednej minúty pred prímerím, aby vyjednávacia pozícia pred komisiou bola čo najlepšia a po návrate Šnejdárka pozval na recepciu, kde ho vychválil do neba. Naproti tomu Beneš bol zásadne proti a veliteľov by po návrate z Tešínska najradšej potrestal. Rozsahom strát bola sedemdňová vojna vlastne úplne bezvýznamná blbosť. Československých vojakov zomrelo do 50 a poľských do 100. To je zhruba toľko, ako počas útokov v 2015 v Paríži alebo 2x toľko, koľko zvládol Breivik sám.

Ešte ani nevyschol atrament na prímerí a na scéne sa objavuje ďalší nepriateľ, v susednom Maďarsku vzniká komunistická Maďarská republika rád, ktorá by okrem diktatúry proletariátu chcela vrátiť na mapu Horné Uhorsko. Treba povedať, že zo začiatku sa im to aj celkom darilo.

Vojenská situácia bola natoľko kritická a Slovákom sa natoľko nechcelo bojovať proti Maďarom, že fronta sa pohybovala na sever rýchlosťou blesku. Preto Šnejdárek naložil v Tešíne do svojho veliteľského vagóna aj polovicu guľometnej roty, aby v prípade, že cestou narazia na červených, aspoň zomrel v boji, ako sa na správneho vojaka patrí. Situáciu sa mu však podarilo stabilizovať, zobral, čo malo ruky, nohy a udržalo pušku a zatlačil na Maďarov. Jeho prítomnosť na bojisku mala hlavne veľký vplyv na morálku.

Demoralisované šarže jsem degradoval. Říká se, že jsem do zbabělců střílel. Tím jsem poněkud zastavil ústup. Úplne to strieľanie zbabelcov nepopiera, viem si predstaviť, že by taký rozkaz v pohode vydal a rovnako v pohode by mu to prešlo aj pred nadriadenými. V knižke cituje aj historku, ktorú o ňom napísal niekto iný, kde morálku nedvíha hrozbami, ale vlastným príkladom. Počul, v jednom zákope nejaké porazenecké reči, tak napriek tomu, že nefajčil, si vypýtal od vojakov cigaretu, sadol si počas prestrelky na vrch zákopu, cigaretu dofajčil a potom sa s kľudom Angličana vrátil do zákopu.

Maďarov začne vytláčať a tu sa konečne dostávame k príhode, ktorá začala tento trojčlánkový cyklus. Pôvodne som ju chcel dať len ako bonus k článkom o Rodézii a Selous Scouts.

Početní stavy byly slabé, musil jsem dát do linie všechno, co jsem měl a záloh tedy nebylo. Špatné. Kdyby se to nepřítel dověděl, ještě horší.

Zavolal jsem si tedy jednoho důstojníka svého štábu a řekl jsem mu toto: „Pojedeš do Žiliny a ze Žiliny směrem ke Košicím. Vezmeš s sebou asi 100 vojáků v plátěných uniformách. Tito vojáci si začerní tváře a ruce a na hlavu si uváží bílé šátky po způsobu turbanu. Šátky nemusí být zrovna moc bílé. Vojáci na každém nádraží vystoupí a budou chodit po peroně a mluvit budou hlasitě senegalsky.“

Důstojník mi hlásil, že nemá vojáků, kteří umějí senegalsky. Řekl jsem mu: To nevadí. Budou něco brebentit a v každé větě bude srozumitelné jen slovo „Senegal“.

Počítal jsem s tím, že maďarští špioni se toho slůvka chytí. Věděl jsem, že každý špion přehání, aby dostal větší odměnu. Když uvidí sto „Senegalců“, bude hlásit, že jich bylo tisíc, a když bolševici mají jen na třech nádražích vyzvědače, dovědí se v Pešti už o třech tisících.

Můj důstojník vykonal rozkaz velmi svědomitě. Moje zpravodajská služba mi potom hlásila, že už za 48 hodin v Pešti „věděli“, že mi Franchet d’Esperey, vrchní velitel spojenecké armády na Balkáně, poslal přes Rumunsko jako zálohu dva pluky Senegalců (cca 6000 mužov). Moji „Senegalci“, většinou hoši z Prahy-Vršovic, to tedy dělali dobře.

Pověst o Senegalcích se rozšířila ještě dál. Z Pešti zase zpátky na frontu. Přišli jsme na to tak: když jsme obklíčili u Hronu oddíl bolševiků tak, že se musili vzdát, začali skákat do řeky i neplavci. Vytahali jsme je ven a já jsem jim řekl: „Proč to děláte? Můžete být přece rádi, že se dostanete do zajetí pořádné armády.“ Na to mi řekli: „Bojíme se. Protože velitelem Čechů je Negr, lidožrout.“

Maďarov nakoniec vytlačil za Dunai a aj v strednej Európe sa začalo krátke mierové intermezzo. Neriadená strela Šnejdárek však nebol v dobe mieru nadriadenými veľmi obľúbený, striedal svoje pôsobiská ako Kollár matky svojich detí (Praha, Bratislava, Košice, Trnava, znova Bratislava), poslali ho vždy tam, kde začala upadať morálka a bolo treba trocha pozdvihnúť disciplínu. Naopak u obyvateľstva a svojimi podriadenými bol milovaný. Postupne zbieral vojenské vyznamenania a hodnosti, až kým sa v 1930 nestal armádnym generálom. Sám z vlastnej iniciatívy vydal v roku 1933 rozkaz na opevnenie Bratislavy (dva roky pred začiatkom budovania československého pohraničného opevnenia, v ten rok, kedy sa Hitler dostal k moci).

Bratislavský bunker B-S 9 Kittsee

Ani opevňovacie práce nás nenechajú na pochybách, že Šnejdárek nerieši detaily. Medzinárodná zmluva totiž Československu zakazovala stavať akékoľvek trvalé vojenské objekty na petržalskej strane. Tak tam dal postaviť iba 9 bunkrov. V 1935 mu dali zapravdu aj v Prahe a jeho atypické bunkre boli zaradené pod novovzniknuté Riaditeľstvo opevňovacích prác a zahrnuté do československého pohraničného opevnenia, ktoré sa začalo narýchlo budovať.

(Pre bunkerológov doteraz zo Šnejdárkových bunkrov stoja bunkre B-S 6 Vrba, B-S 7 Cvitište, B-S 9 Kittsee, B-S 10 Tři Hranice a B-S 14 Duna)

Teraz každý, kto verí, že Bonnie a Clyde žili spokojne, až kým nepomreli (na starobu a nie rozstrieľaní na kašu) alebo že sa Butch Cassidy a Sundace Kid vo filme prestrieľajú z obkľúčenia vojakov alebo pozeráva len prvú polovicu Pelíškov, skončí s čítaním. Nothing to see here.

Odteraz to s generálom Šnejdárkom pôjde už iba dole vodou. Šnejdárek si svojím správaním veľa priateľov medzi armádnymi a politickými špičkami neurobil, a že by sa mu nejakí zišli. Keď sa rozhodovalo o novom náčelníkovi generálneho štábu, tak mu táto pozícia ušla len o chlp a získal ju generál Ludvík Krejčí. Ten sa potom o svojom súperovi vyjadril, že je neschopný (yeah, sure) a veľmi arogantný (nikto nie je dokonalý) a tvrdo presadzoval, aby bol okamžite penzionovaný. Musel zasiahnuť až Masaryk, ktorý zariadil "kompromis," Šnejdárek dobrovoľne požiada o odchod do výslužby až po dosiahnutí veku 60 rokov, t.j. o pol roka, kedy už bude mať nárok na najvyšší výsluhový dôchodok. Tak sa k 1.7.1935 aj stane.

Šejdárek niečo ukazuje na mape Masarykovi

Toto je zlomový moment pre všetkých fanúšikov alternatívnej histórie a nekonečných debát, keby bolo keby. Väčšina sa zhoduje, že ak by sa Šnejdárek stal náčelníkom generálneho štábu, tak by sa udalosti v Československu udiali diametrálne ináč a v 1938 by sa nemobilizovalo len na ozdobu.

Dôchodok trávi Šnejdárek s rodinou v Bratislave. V pamätiach niekoľkokrát spomína, že nepil alkohol, nefajčil, ani nestávkoval. Ale pozorný čitateľ objaví jeden koníček, ktorým sa priamo nechválil, predsalen ženatý muž s istým postavením, ale dá sa vyčítať medzi riadkami.

Měl jsem spolužáka ve vojenském učilišti Saint Maixant ve Francii. Tenkrát korunní princ, nyní Jeho Veličenstvo Moniwong, král Kambodže, Indočína. Často jsem si říkal: má se lépe. Nehoní ho intendance. Nemusí se prát s úspornou komisí o každou slepou patronu.

Chyba.

Restrikce řádí všude. Tuhle jsem se dověděl, že mu z úsporných důvodů parlament zdecimoval harem ze tří set žen na pouhých sto. A škrtli polovinu bílých slonů. No, Moniwong si poradí. S těmi slony si nebude lámat hlavu. A jinak je přece i veleknězem a odjakživa dbal na správný výběr chrámových tanečnic. Často mě zval, abych přijel do jeho království „bílých slonů a hnědých žen“.

Dřív jsem neměl kdy. Teď bych kdy měl – zas je ta restrikce. Nevím.

Keďže sa mu vývoj po 1938 nepáči, 2.6.1939 odchádza do exilu do Francúzska. Tu je dočasne zaradený do aktívnej služby v československej zahraničnej armáde, ale Francúzsko sa neukázalo ako dobrý kôň a po ich kapitulácii Šnejdárek ustupuje ďalej do Maroka, kde 13.6.1945 po opakujúcich sa zdravotných problémoch zomiera. V roku 1996 boli jeho a manželkine ostatky dopravené do ČR a slávnostne uložené do hrobu v Napajedlech.