Jediné, čeho jsem se na vojně bál: ukřivdit vojákovi. Spravedlnost je základem velení. Spravedlivý velitel je milován. Milovaný velitel může všechno.

 Josef Šnejdárek

 

 

  

Ak ste po prečítaní prvého dielu neodolali a prečítali ste celú knihu, Vaša smola, v tomto článku toho veľa nového neobjavíte. Šnejdárka sme opustili v Afrike v roku 1912, tesne po svadbe. Keď o dva roky vypukla Veľká vojna, už ako francúzsky občan zmobilizoval svojich tirajérov a išli cediť krv za Francúzsko.

Afričania boli zo začiatku prekvapení Európou, ktorá sa im zdala ako obrovská záhrada, ale blato zákopov ich čoskoro z tej ilúzie vyliečilo. Aj Šnejdárkovi zocelenému dlhou službou v Afrike zrejme prišla svetová vojna príliš krvavá, pretože jej venoval len pár kapitol. Ide buď o také svojsky vtipné historky typu: hrávali sme šachy s jedným poručíkom z jednotky od vedľa, kvôli každej partičke sa musel tri a pol hodiny plaziť zákopmi ku mne. Raz mu šrapnel preletel tvárou a jazykom. Doplazil sa aj tak, vtedy som ho nechal vyhrať zo súcitu, aj keď bol zlý hráč.

"Vtipné" sú aj historky o prevratnej francúzskej taktike, ktorá spočívala v tom, že delostrelectvo bombardovalo nepriateľa, ktorý sa pochopiteľne schoval do zákopov a bunkrov. Potom vybehla prvá vlna vojakov, ktorých úlohou bolo nezastavovať sa, dobehnúť čo najhlbšie do nepriateľského územia, kým Nemci stihnú povyliezať z úkrytov. Potom nastúpila druhá vlna, ktorá slúžila na  to, aby nepriatelia vyliezajúci z krytu nestrieľali prvú vlnu do chrbta, t.j. "čistili" zákopy. 

Čističi, toť název pro muže, kteří provádějí řemeslo velmi nečisté a krvavé, ale nutné. 

...

Ti prohledávali kryty a „čistili“. Je přirozeno, že vojín z Bretoňska a senegálský černoch z hor lidožroutů futa-džalonských, „nečistí“ stejným způsobem. Senegálci užívali k čištění se zálibou velkých, širokých nožů.

Pre ilustráciu si predstavme zrážku zapnutej snežnej frézy s kamiónom plným ošípaných. A stalo sa, že jedna skupina vojakov, ktorá mala ísť v prvej vlne, si so sebou zobrala aj svojho kňaza, ktorý im mal v najhorších chvíľach poskytnúť posledné pomazanie. Padre sa však zdržal a dobehli ho senegalskí čističi v momente, keď bola fréza už zapnutá. Nepodarilo sa mu ich presvedčiť, aby Nemcov v zákopoch ušetrili, tak aspoň išiel s nimi a udeľoval posledné pomazania. Vlastným telom sa mu podarilo zachrániť aspoň jedného nemeckého dôstojníka, ktorého ako svojho zajatca odvádzal dozadu, za líniu.

Němec mu srdečně poděkoval a při tom řekl: „U nás v Německu jsme toho mínění, že Francouz není organisátor. Ale konstatoval jsem dnes, že Francouzové jsou naopak dobrými organisátory. Viděl jsem to při čištění. Byl v tom pořádek: Nejdříve přišlo požehnáni a potom…“ A učinil pohyb rukou, jako by v ní držel nůž.

Druhá skupina zážitkov z vojny je skôr depresívne ladená a popisuje kopec ľudí, ktorí ju neprežili. 

Když jsem v hodině H dal povel k útoku a vykřikl své „En avant“, otočil jsem se k Ahmedovi a ukázal rukou směr k nepříteli.

Pak jsem vyskočil ze zákopu. Ahmed za mnou.

Tak jdeme kupředu v pekelné vřavě děl, kulometů, praskajících granátů a výkřiků raněných. Jdu stále vpředu. Ahmed je mi v patách. Vidím, že jde jako automat, jakoby poslušen nějaké vyšší síly. Mluvím k němu. Neodpovídá.

Vidím, že se chvěje, ale jde kupředu pevným krokem. Najednou klesá na kolena. Z čela se mu řine krev, potom padá na prsa. Obrací hlavu ke mně. Klekám k němu a chápu ho za ruku. Upírá na mne oči a zdá se, že vidím v tomto zraku pýchu a dostiučinění.

Taktika prvej svetovej mu nedáva príliš veľa možností, ako uplatňovať svoje nadanie a vždy len vedie vojakov pred hlavne nepriateľa. Ale vďaka svojim motivačným schopnostiam to robí sakra dobre, takže je povýšený do hodnosti kapitána a je mu venovaná aj pochvalná citácia v rozkaze.

Dvakrát dobyl bodákovou ztečí pozice nepřítele a při druhém útoku byl vážně zraněn na levé ruce.

Šnejdárek bol počas vojny niekoľkokrát zranený, ale vždy mal šťastie, že to boli len život neohrozujúce zranenia. V rámci zotavovania sa ho len tak cvične poslali na otočku do Afriky naverbovať ďalších dobrovoľníkov. Pikoška, neuvedená v knižke, ale zo spomienok jeho vnučky: dcére počas celého svojho nasadenia v prvej svetovej posielal poštou rozprávky na pokračovanie.

1918 dostal rozkaz hlásiť sa v Paríži a byť poruke Československej národnej rade a pomôcť pri budovaní československých légií. Tu sa spoznáva aj so Štefánikom, ktorý má síce v tej dobe už prepožičanú hodnosť majora francúzskej armády, ale v zásade je len internetový kaviarenský bojovník, ktorý skutočný boj videl akurát tak z lietadla (bol prieskumný pilot, takže ani moc nepreháňam).

Sem a tam si mi postěžoval, i na osoby i na události. Štefánik pil rád dobrou kávu. Nemuselo jí být mnoho, ale musela být dobrá. K dobré kávě patří však, jak známo, dobrý cukr. Protože se však v Paříži tenkrát sladilo sacharinem, vrtěl sebou Štefánik neklidně v židli pokaždé, když mu přinesli po obědě sacharinovanou kávu. A tu jsem pomohl já: měl jsem dobré kamarády u americké jízdy. Ti měli cukru dost a mohl jsem tudíž vypomáhati Štefánikově kávě. Tím jsem si získal také nějaké zásluhy při budování československého státu.

Šnejdárkova úloha pri budovaní légií bola okrem iného aj robiť v Paríži odvody československých občanov. Dali mu síce k dispozícii kanceláriu, ale zabudli mu poskytnúť lekára, ktorý by mal posúdiť zdravotnú spôsobilosť brancov. Vďaka svojím medicínskym skúsenostiam z Afriky si však poradil. Dělal jsem prostě lékaře sám. Abych se nezmýlil, a aby nebylo žárlivých, prohlásil jsem všechny bez rozdílu za „schopné“.

Ďalšou z povinností bolo obiehať spojenecké zajatecké tábory a verbovať v nich zajatých Čechov a Slovákov do čs. légie. Raz sa tak potreboval dostať do tábora, kde mu prístup mohol povoliť iba nejaký konkrétny generál, ktorý však bol v nedeľu nezohnateľný. Tak Šnejdárek nezaváhal, zastavil sa v dedine pred táborom, z telefónnej búdky zavolal do tábora, predstavil sa ako ten generál, povedal, že príde nejaký Šnejdárek a majú mu vyjsť v ústrety. 

Podobne, keď po vojne mal zorganizovať presun čs. légie domov, tak odmietal nechať cestovať svojich chlapov v roztrhaných uniformách, ako sa práve dostali z fronty. Stačilo trocha postrašiť výstrojného dôstojníka, že či naozaj chce telefonovať s generálom, aby mu vydanie nových uniforiem potvrdil. 

Keď už sme pri tej ceste domov. Vedenie čs. armády očakávalo, že keď príde späť do republiky mrte legionárov, tak je tam určitý predpoklad, že jednak vznikne akútny nedostatok piva v okruhu niekoľkých desiatok kilometrov a zároveň, že opití legionári budú robiť bordel. Možno aj to boli dôvody, pre ktoré sa rozhodlo, že transport legionárov nepôjde do Prahy, ale do nejakého zapadnutého mestečka. Šnejdárek však bol iného názoru ako velenie a urobil si to po svojom. Jeho chlapi predsa mali právo na slávnostné privítanie vo vlasti, tak uniesol vlak. 

Rozhodl jsem se rychle.

Dal jsem si zavolat strojvedoucího a řekl jsem mu: „Povezete nás do Prahy!“

Odpověď zněla: „Já, prosím, nesmím.“

Obrátil jsem se k hochům a pravím: „Kdo z vás umí řídit lokomotivu?“ Ihned se přihlásilo několik mužů najednou.

Řekl jsem si: Co se může stát? Nějaká malá srážka – pojede se tedy pomalu. Obrátil jsem se k strojvůdci a řekl jsem mu: „Tak, příteli, vidíte! Máme za vás náhradu, do Prahy pojedeme a vás nechám zastřelit.“

Strojvůdce asi nebyl zvyklý být odsuzován k smrti, neboť se velmi lekl. Ačkoliv všechno záleží na formě. Pamatuji se, že jsem jednou odsoudil vyzvědače k smrti. Když stál před zdí, přistoupil jsem k němu, podal jsem mu ruku a řekl jsem: Kamaráde, nejde to jinak. – Podal mi ruku a bylo vidět, že ho to těší. Na formě mnoho záleží.

Tento strojvůdce však zbledl, když předstoupili čtyři muži s nasazeným bodlem. Strojvůdce ze sebe vyrazil: „Pane generále!“ (Byl jsem sice jen majorem, ale chápal jsem, že mě povýšil ze strachu.) „Pane generále,“ řekl strojvůdce, „kdybyste mi aspoň mohl dát rozkaz písemně…“ Podle této odpovědi jsem poznal, že jsem šťastně doma, na půdě bývalé c. k. monarchie.

Nakoniec teda dorazili do Prahy, to však Šnejdárkovi nestačilo, chcel slávnostné uvítanie. Oznámil, že sa legionári zo stanice nepohnú, kým ich neprídu oficiálne uvítať. Stačilo mu až keď zburcovali ministra obrany Klofáča. Vzhľadom na pohnutú situáciu v Československu ho za to nečakal trest, ale z otočky ho poslali znova do boja (čo by vlastne niekto iný ako Šnejdárek mohol považovať za trest).

O tom však viac v poslednej časti.