Byli jsme čtyři, dvojčata Marek a Matouš, ještě jeden Pepa a já. Přes letní prázdniny nám všem bylo patnáct, a tak jsme si mohli konečně legálně sehnat brigádu. Jednu jsem našel pod obcí. Úkolem bylo natřít hnědou barvou asi 200 metrů plotu na hřišti za 200 hodin. Na úřadě jsme vyfasovali barvu se štětkami a mohli jsme zamířit na hřiště a začat malovat. Asi dva dny jsme se v horku se štětečkama mučili na deseti metrech plotu ve čtyřech lidech. Pak nás to začalo srát, a já jsem jako hlavní inovátor skupiny vymyslel, že by to šlo rychleji s vysavačem a stříkací pistolí.

Pepa donesl z půdy starou etu, která měla na vstupu a výstupu díru se stejným průměrem, tak jsme vyrvali sací hadici z vysavače a nabodli jsme jí na výstup, přičemž jsme do hadice nějakým způsobem zapojili i stříkací pistoli. Všechno jsme utěsnili lepící páskou. Zapli jsme vysavač a fungovalo to. Práce nám šla tak od ruky, že jsme denně udělali spoustu metrů plotu, takže jsme museli zpomalit, aby nám obec vůbec zaplatila hodiny.

Denně jsme nacákali čtvrtinu plotu, takže jsme během těch pár dnů měli spoustu volného času. Už dlouho jsme toužili po čtyrech kolech a měli jsme malý budget, tak jsme začali hledat naše nové auto. Šli jsme se podívat do vedlejší vesnice na trabanta, ale ten nebyl ve velmi zlé kondici. Nakonec jsme dostali kontakt na někoho, kdo prodával škodu sto. Šli jsme se tam podívat. Navzdory tomu, že auto dlouho stálo, naskočilo napoprvé. Jenom mělo špatnou barvu, vybledlou modrou. Prodejce chtěl za ní 1200 korun, co se nám tehdy zdálo hodně.

Dlouho jsme se dumali, kde peníze vzít a pak si dvojčata vzpomněli, kde měl jejich otec zašitých 70 německých marek. Všichni jsme se usnesli, že to musíme udělat a ujebali jsme je s tím, že je vrátíme, když dostaneme výplatu. Marky jsme na poště vyměnili za koruny a měli jsme dostatečný obnos plus trošku na benzín. S prodejcem jsme se dohodli na koupě, řekli jsme mu totiž, že auto je pro někoho jiného. Vlastně dodnes je pro mně nepochopitelné, jak se nám povedlo to auto koupit. Já jsem vypadal na osmnáct a auto bylo bez techničáku, tak nám ho nakonec prodal. A koupil bych si ho i dnes, jenomže jsou už hodně zřídkavé.

Do auta jsme nalili benzín, který jsme koupili ze zbytku peněz, asi 4,5 litru. Nastartovali jsme a natěšeně jsme odjeli autem do asi 2 kilometry vzdálené garáže mého táty, která byla prázdná. Garáž stála asi kilometr od našeho domu, ale máma tam nechodila, protože na ní měla zlé vzpomínky.

Druhý den nás v práci napadlo, že by jsme s obecní barvou a vysavačem mohli nabarvit taky naši škodu. Když nastal vhodný okamžik, vzali jsme etu, olepili jsme skla na autě a nasprejovali jsme ho krásně na hnědo. Když auto uschlo, dotankovali jsme na 10 litrů a za bílého dne jsme vyjeli do lesa na výlet. Táta mně učil jezdit od mých osmi let, nejdřív na klíně, a pak jsem mohl řídit sám. Na pedály jsem téměř nedosáhl, ale nechal mě řídit od garáže až domů. První jízdu naší novou stovkou jsem tedy absolvoval na jedničku. Pár dní jsme takhle vyjížděli do kopců, východiskem byla garáž a po hlavní silnici jsme nemuseli jezdit téměř vůbec.

Po pár dnech jsme zjistili, že jezdění stojí hodně peněz a brzo si to nebudeme moci dovolit. Osud stovky byl zpečetěn. Na jednom výletě v lese jsem do vzduchu vypustil otázku, jak to asi vypadá, když se stane nehoda. Zezadu se ozvalo jenom zamyšlené pohmkávání. Když jsme jeli z kopce, s rostoucím broukem v hlavě a adrenalinem v žilách jsem najednou zařval: „Píče, já to napálím do stromu!“ Místo toho, aby mi to kamarádi vymluvili, ozvalo se kolem mně nadšené: „Jóóó, do píče, jóóó!!!“ Všichni se drželi v anticipaci nárazu. A tak jsem to napálil asi ve třicítce do stromu.

Náraz nebyl velký, ale byl šokující. Chvíli jsme koukali do blba, pak jsme vylezli z auta a koukali jsme na škodu. Přední náprava byla v čudu a kolo se ohlo o kořen, tak jsme si řekli, že se na to můžeme vysrat. Vydali jsme se domů, ale začalo nám být auta líto. Přední kolo bylo sice ohnuté, ale mělo pohon na zadní, a tak jsme se pro něj vrátili. Na zpátečku jsem vyjel ze stromu na silnici a krokovým tempem a hadí stopou jsme se rozjeli. Na silnici byly dvě esíčka, a jak autem cloumalo z jedné strany na druhou, zajeli jsme do škarpy.

Zkoušeli jsme auto vytáhnout, ale marně. Asi pátý kolemjdoucí nám auto pomohl vytáhnout lanem. S těžkým srdcem jsme auto odstavili do garáže. Stovka tam stála ještě asi měsíc, a pak jsme jí prodali nějakému týpkovi z vedlejší vesnice. Dal nám za ní 200 korun, a tak jsme večer v hospodě mohli naši stovečku s poctou zapít.